Syn.: Linnaea serpyllifolia Rydb., Obolaria borealis (L.) O. Kuntze
Česká jména: linnéová půlnoční (Opiz 1852), zimozel severní (Sloboda 1852, Čelakovský 1879, Polívka 1912, Dostál 1950, Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenská jména: linnéovka severná (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Caprifoliaceae Juss. – zimolezovité
Rozšíření: Vyskytuje se v arktické a boreální části severní polokoule, tedy v severní Eurasii i Severní Americe. V Severní Americe bývá rozlišován poddruh Linnaea borealis subsp. longiflora.
Běžný je ve Skandinávii, v Dánsku, Finsku, vyskytuje se ve Skotsku. Roste na severu evropského i asijského Ruska, na jih zasahuje až do horské tajgy severního Mongolska. V Evropě je jižní hranice souvislého areálu v severním Německu, jižněji se vyskytuje v horách (Alpy, Karpaty, Kavkaz) a na izolovaných lokalitách (baltské pobřeží, severoněmecké a polské nížiny). Některé lokality mohou být i adventivního původu. Z dalších údajů ze střední Evropě – v Duryňském lese je přes 100 let nezvěstný, lokality v Harzu zanikly. Na Slovensku není výskyt na původních lokalitách potvrzen (Vysoké Tatry: Bielovodská dolina pod Mlynárom, Nefcerka, Podúplazy, Smutná dolina; Orava: Podbiel; Nízké Tatry: Ďumbier naposled 1970, Ludárova dolina). Na polské straně Vysokých Tater jsou ověřené dvě lokality, ale i na nich je Linnaea asi na ústupu. V jihovýchodním Polsku je větší populace na pahorkatině Roztocze, v Bělorusku a na Ukrajině roste v Polesí.
V ČR se jedná o vyhynulý druh. Na Jizerských horách jej objevil Tausch 1832, doloženy byly čtyři lokality – střední a jižní hřeben, Smrk, Velká Jizerská louka, všechny údaje jsou z 19. století a nověji nebyly potvrzeny. V Krkonoších byl nejdříve objeven v Malé Sněžné jámě, na české straně na Kozích hřbetech, v dole Bílého Labe, na Dívčích lávkách. V současnosti se tyto lokality nepodařilo ověřit, není vyloučen případný nález. Údaje z Jeseníků a od Moravské Třebové jsou pochybné, u údaje od Přeštic na Plzeňsku se mohlo jednat o adventivní výskyt.
Ekologie: Průvodce boreálních jehličnatých lesů. Charakteristický druh řádu Vaccinio-Piceetalia v nadmořských výškách od 900 až do 2000 m. Roste na rašeliništích, v podmáčených smrčinách, v kosodřevině, nejčastěji ve společenstvech tříd Vaccinio-Piceetea, Oxycocco-Sphagnetea. Jsou to čerstvá až vlhká stanoviště, polostinná, na kyselých, živinami chudých půdách, často s vrstvou surového humusu. V příznivých podmínkách tvoří kolonie dosahující rozlohy několika metrů čtverečních. Jeho až 50 cm dlouhé kořeny pronikají vrstvou surového humusu až do minerální půdy. Má slabou konkurenční schopnost a na stanovištích ve střední Evropě roste i na padlých kmenech do 1 m nad povrch půdy. V nejvyšších českých a slovenských horách rostl i na mechatých skalních blocích porostlých borůvkou. Ve středoevropských horách se jedná o významný glaciální relikt. Kvete v červnu až srpnu.
Popis: Plazivý keřík, až 4 m dlouhý, s tenkými dřevnatějícími stonky, 1–3 mm tlustými, jemně až hustě žláznatě chlupatými. Hlavní kořen je chabý, málo větvený, později odumírá. Stonek je zelený nebo hnědavý, kořenující, na konci vystoupavý. Postranní větve jsou 2–20 cm dlouhé přímé nebo vystoupavé sterilní nebo fertilní. Listy mají širokou až okrouhle vejčitou čepel 7 až 12, vzácněji 18 mm dlouhou, 6–10 až 15 mm širokou, na vrcholu tupě špičatou až zaokrouhlenou, na bázi široce klínovitou až slabě zaokrouhlenou, s 1–3 mělkými, pilovitými zuby na každé straně. Čepel je více méně kožovitá, na líci tmavozelená, spíše lysá, na rubu světlejší až modrozelená, nejvýše na žilkách krátce chlupatá. Řapík je krátký, do 4 mm dlouhý, brvitý. Květy rostou v chudokvětých, obvykle 2květých stopkatých vidlanech (bez středového květu) na koncích postranních větví. Stopky květenství jsou 3–8 cm dlouhé, žláznatě chlupaté, se 2 kopinatými, asi 2 mm dlouhými listeny. Převislé květy voní po vanilce. Stopky květní jsou 1–2 cm dlouhé, žláznatě chlupaté se 2 protistojnými, asi 1 mm dlouhými listénci. Listénce se za plodu zvětšují a svou bází často srůstají se semeníkem. Kalich má 5 na bázi srostlých, úzce kopinatých, 2,5–3 mm dlouhých cípů. Jsou na líci žláznatě chlupaté, na rubu a okraji krátce štětinatě chlupaté a za zralosti opadávají. Koruna je nálevkovitá až zvonkovitá, maximálně 1 cm dlouhá a 6–7 mm v průměru, pravidelná až slabě souměrná s 5 mírně odlišnými cípy. Z toho obvykle míří 2 cípy nahoru, 3 dolů. Koruna má barvu bílou, růžovou, vzácně až fialovou, často se žlutavými nebo červenavými skvrnami. Korunní trubka je delší než cípy a uvnitř má chlupy. Čtyři tyčinky se rozlišují na dvě delší a dvě kratší, vždy kratší než koruna. Plodem jsou vejcovité zašpičatělé nažky, 2,5–3,0 mm dlouhé, žlutavé, žláznatě chlupaté, obalené 2 zveličelými listénci. Druh je proměnlivý ve velikosti listů, délce větví a tvaru i barvě květů.
Využití: V severských zemích se používá v lidové medicíně (nejsou známy obsahové látky), květy se pro svou vůni přidávají do čaje. Kvetoucí rostlina je v severských zemích oblíbený dekorativní motiv na užitkových předmětech. Pěstuje se někdy jako skalnička.
Ohrožení a ochrana: V ČR vyhynulý druh (A1), na Slovensku byla dlouho oficiálně nezvěstným druhem, ale byla opět potvrzena ve Vysokých Tatrách, dnes je řazena k ohroženým druhům (EN). Středoevropská horská stanoviště jsou ohrožena lesním hospodářstvím, turistikou, imisní zátěží. Ohroženým druhem je i v Bělorusku (NT), zákonem chráněným je v Polsku, na Ukrajině, ve Francii, Itálii, Německu a Rakousku.
Poznámka: Nažka srostlá se zveličelými listénci je žláznatě chlupatá, zůstává dlouho lepkavá a je rozšiřována epizoochoricky. Semena by měla 3 roky udržovat klíčivost.
Byla oblíbenou rostlinou K. Linného, podle něj byl rod i pojmenován.
Fotografovali Iva Ulbrichová, v červenci 2007 (Rusko, Sajany); Daniel Dítě, ve dnech 27. 5. 2005 (Norsko, Jotunheimen, jezero Tesse) a 6. 9. 2005 (Slovensko, Vysoké Tatry, Slepé pleso).